Jídlo jako lék

NTK, Ballingův sál, pátek 21. 10., 10:00


film: Na obranu jídla (55 min)

agProč by mělo něco tak samozřejmého, jako je jídlo, potřebovat obranu? Třeba proto, že hmota, kterou si kupujeme v supermarketech a nakládáme na talíř, často vůbec žádné jídlo není. Film podle námětu Michaela Pollana získal Velkou cenu LSFF 2015.

Diskusi moderuje Anna Grosmanová (Silák, Slow Food) a Vojta Klinger. Karolína Kallmünzerová představí projekt Skutečně zdravá škola

Film promítáme v rámci Ozvěn LSFF 2015. Zadáno pro školy.




in-defense-of-food_posterMichael Pollan své knihy píše s logickou posloupností. Když se v knize „The Omnivore´s Dilemma“ (česky vyšlo jako „Dilema všežravce“) ptal, odkud se vlastně jídlo bere, vedla jeho cesta mapující potravní řetězec  od sedadla traktoru přes velkovýkrmny skotu, jatka a zpracovatelské závody až k talíři v úplně obyčejné kuchyni. „Ano, teď víme, kde se jídlo bere,“ říkali jeho čtenáři, „ale co tedy máme jíst?“ V navazující knize In Defense of Food (česky nevyšlo) hledal odpověď na tuto otázku, a našel ji vlastně docela brzy. Nejzajímavější na filmu není pointa, ale cesta, po které se k ní stále znovu ubírá.

Tak třeba otázka obezity. Během posledních třiceti let se v USA zdvojnásobil počet obézních dětí. Ty dnes stále častěji trpí cukrovkou 2. typu, která byla donedávna „vyhrazena“ jen pro nezdravě žijící dospělé. Ačkoliv máme stále širší výběr potravin – včetně těch zdravých –, jsme stále nemocnější. Šedesát procent stravy totiž přijímáme ve formě průmyslově zpracovaných potravin. Vezmeme základní suroviny, rozložíme je na kousky a sestavíme do nové hmoty, kterou zpětně obohatíme tím, co jsme ze surovin odstranili. Marketing nám pak vtluče do hlavy, že ta a ta potravina obsahuje ty a ty „vitamíny“ a „calcium“ a „bifidus active“, a nám nezbývá, než to přijmout, protože chemické podstatě potravin ve skutečnosti nerozumíme.

Film Michaela Schwarze má v knize „In defense of food“ k dispozici tak zajímavou a vděčnou látku, že stačí prostě Michaela Pollana následovat kapitolu po kapitole. Podíváme se do Tanzánie mezi členy kmenu Hadza, kteří v životě o žádných vitamínech neslyšeli, a přesto se stravují zdravěji než my. Zjistíme, že za náš upadající vztah k jídlu může i samotný jazyk a větné konstrukce, jimiž o jídle uvažujeme. Zvykli jsme si totiž pohlížet na jídlo jako na „soustavu živin“. Zajímáme se o to, kolik obsahuje živin, tuků či sacharidů, ale podstata jídla nám uniká.  Stávají se z nás, slovy Michaela Pollana, nutricionisté.

Zajímá vás tedy, jak jíst? Klidně vám tu pointu prozradíme. Jezte JÍDLO. Jezte pouze takové potraviny, které časem shnijí. Jezte jenom jídlo, které vařil člověk. Jezte z menších talířů. Jezte jako Francouzi – pomalu, rozvážně a o jídle přemýšlejte. A mějte na paměti, co řekl Oscar Wilde: „Všeho s mírou. Dokonce i míry.“